Soubor Doveda Sloupnice si pro své jevištní ztvárnění vybral předlohu s názvem Filuta Pepíno, pod kterou je autorsky podepsána Mária Křepelková, známá především jako rozhlasová autorka, režisérka a redaktorka. Čerpala přitom ze čtyř italských povídek, které do češtiny přeložil (či lépe převyprávěl) význačný básník, překladatel, esejista a zejména autor literatury pro děti Jan Vladislav. Společným ústředním rysem těchto povídek je pak poukázání a svým způsobem odsouzení negativních lidských vlastností, jako je lenost, zvědavost, pýcha či lakota. Jde tedy o jakési morality, byť v některých případech s poněkud problematickým etickým vyzněním (např. Mistr Žehlička) a také s problematickou literární úrovní.

 

Textová předloha však není pro inscenační systém sloupnického souboru rozhodující. Tvoří totiž jen odrazový můstek k tomu, aby se na základě zmíněného literárního podkladu na jevišti rozvinul sled komediálních situací, čerpajících především z principů komedie dell´arte. A ta počítá s vystavěním  přesně vybudovaných gagů (tzv. lazzi, např. měření  výšky Prince Krejčím nebo polibek třesoucího se Knížete, který svůj třes přenese dotykem na svou nevěstu a jejich následná svatební noc apod.), výraznou charakterizací postav, improvizací atd. Toho si byla režisérka Markéta Světlíková evidentně vědoma, o čemž mimo jiné svědčí i základní režijně scénografické řešení, které otevírá scénický prostor pro hru a hravost, jež by se měla stát (dle nastoloného klíče) ústředním tématem inscenace. V řádu věcí jsou i zvolené rekvizity (naddi-menzované nůžky, žehlička, bambitka či vějíř aj.), masky, které ke komedii dell´a rte neoddělitelně patří, hudební složka (v tom nejlepším slova smyslu inspirovaná „kořínkovskou“ érou Studia Ypsilon) či pohybové kreace, byť limitované zdravotními dispozicemi protagonistů. Ano, to vše je vědomě koncipováno a připraveno pro hru. Ta se však, bohužel, ve včerejším večerním přehlídkovém představení nekonala. Důvodem je, podle mého názoru, skutečnost, že se hned v expozici představení, v úvodním monologu, nepodařilo představiteli Filuty Pepína Jardovi Novákovi navodit s publikem žádoucí komunikaci, získat jej na „svou“ stranu tak, aby  bylo všem zainteresovaným (hlavně divákům) jasné, v jakém žánrově stylovém koridoru bude inscenace koncipována. Prostě nepřeskočila ona zázračná  a žádoucí „jiskra“ mezi jevištěm a hledištěm, která by zažehla vzájemné sdílení. Herci to velmi brzy postřehli a snažili se tuto bariéru překonat. A jak to v takových případech obvykle bývá (bez ohledu na amatérské či profesionální divadlo), svou přepjatě vynaloženou energií spíše ještě více zmíněnou propast prohloubili... Na takto nastolené skutečnosti pak nemohl už nic změnit ani výtečný a v rámci zvoleného principu přesný výkon Honzy Bednáře v roli Knížete v závěrečné části inscenace.

 

Škoda, prostě se to tak stává a opravdoví divadelníci tomu rozumějí. S plným pochopením, ale také s plnou odpovědností.