V podání domácího Divadelního souboru Krakonoš z Vysokého nad Jizerou jsme včera viděli laskavou komedii Holky z kalendáře, jejímž účelem je podle mého názoru především diváky rozradostnit a vnésti pozitivní, nadějeplné a hřejivé slunce do jejich srdcí. Tato srdce se k této komedii natáčejí jako slunečnice za svým sluncem (motiv a symbolika této květiny – podobně sentimentálně a pateticky jako tahle vstupní věta recenze – procházejí napříč celou hrou). 

 

Scenárista a producent Tim Firth měl velmi šťastnou ruku, když napsal filmový scénář Holky z kalendáře, který v roce 2003 natočil režisér Nigel Cole se slavnými herečkami Helen Mirren a Julie Walters v hlavních rolích. Nebylo to dílo zcela originální, ale částečně odvozené – Firth a Cole se výrazně inspirovali v principu filmu (1997) a následného divadelního muzikálu (2000) Donaha a pokusili se tak o dámský pandán tohoto ryze mužského titulu, v němž se nezaměstnaní oceláři snaží něco dokázat, aby si nepřipadali zbyteční – rozhodnou se nakonec realizovat pánský striptýz. U Holek nejde přímo o striptýz, ale o nafocení cudných! aktů (v obou případech pak máme co do činění s tématem pokusu o překročení vlastních hranic a vybočení ze stereotypu všednosti, jíž v běžném životě postavy obou her nejprve podléhají, ale jak vidíme, mohou nabrat odvahu a mnohé se v jejich – i v našich – životech může změnit). Firth měl šťastnou ruku především z hlediska komerčního úspěchu a tušené divácké obliby, která se potvrdila – film se dokonce řadí na sedmou příčku divácky nejoblíbenějších britských filmů. Následně tento renomovaný tvůrce v sobě nezapřel zkušeného producenta a upravil scénář také do podoby divadelní hry (2009), či spíše divadelního scénáře. Není však ve svém převodu pregnantní, mnoho motivů ponechává ve slovní rovině či v situačním náznaku namísto toho, aby napsal skutečně pevně sevřené dramatické a komediální situace. Přesto však vytvořil materiál pro inscenaci, se kterým se rozhodně inscenačně pracovat dá. Ovšem jak? Myslím si, že DS Krakonoš si výběrem textu poněkud zkomplikoval svůj divadelní život a mohl jít cestou snazší, neboť zrovna tento text dosti pevně režiséra a následně pak ani herce nevede a vyžaduje invenčnější a preciznější režisérský i herecký vklad. DS Krakonoš si pak z tohoto úhlu pohledu před sebe postavil až příliš náročný úkol, přestože viditelná snaha se s ním co nejlépe porvat je rozhodně sympatická. Ano, snaha je více než patrná, ale výsledek prozatím, bohužel, zůstává někde na půli cesty, přibližně do poloviny Lysé hory, když sníh je již na dohled, ale koulovat se jím prozatím nemůžeme, pokud nevystoupáme ještě pár set metrů výše (hovoříme-li v duchu hlavní postavy Chris).

Firth přivádí na scénu několik ženských typů, které se navzájem liší – každá má jiný životní příběh a jiné motivace ke členství v místním ženském dobročinném spolku, každá se trošku jinak obléká – mezi ženami existuje společenská hierarchie (kostýmy inscenace však záměry autora nekopírují, jsou příliš jednotvárné a necharakterotvorné). Pro nalezení hereckého způsobu ztvárnění těchto postav je podstatné nahlédnout do jejich osobního příběhu a z něho vyvodit, jak konkrétně (a odlišně od ostatních) by se ta která ženská postava na jevišti mohla chovat – neboť především skrze chování zde lze vybudovat odlišnosti a vůbec dramatickou postavu, ne tolik skrze jednání, když situace (jak již bylo zmíněno) na mnoha místech hry vlastně chybějí. Tyto předpoklady se souboru nedaří příliš naplnit, odlišnosti a konflikty mezi postavami jsou zde málo vyhroceny. Dokonce mi připadá, že i herecké obsazení není nejšťastnější – několika rošádami by se dalo možná dojít k lepší kombinaci, než kterou jsme viděli, a to za podrobnějšího dramaturgicko-režijního i obecně lidského prozkoumání postav hry v souvislosti s temperamentem a hereckými schopnostmi obsazených hereček. Například představitelka Chris Jana Drozenová sice patřičně využívá svých zřejmých hereckých zkušeností a silné energie, ale přesto působí stejně konvenčně jako její kolegyně – a přitom právě Chris je tou, která ostatní vybudí k riskantní akci (riskantní v kontextu vážené dobrovolnické organizace), k onomu překročení zakotvených stereotypů – k nápadu nafotit akty. K tomu by jí měla sekundovat další výrazná postava hry – bývalá rockerka Cora, ale její režijní i herecká realizace Romanou Blaschkeovou je nevýrazná, „bez drápů“ a bez viditelnějšího vztahu k Chris i k dalším dámám. Chris tím postrádá silnou partnerku a Coru pak vnímáme na scéně především jako schopnou pianistku. – A když se pak recenzent dozví, že to tak je i ve skutečnosti a Blaschkeová je hlavně skvělou muzikantkou a právě zažívá jedny ze svých prvních hereckých zkušeností, zcela pak herečku pochopí, ale musí se znovu pozastavit nad systémem obsazení. Tím pádem totiž vnímá, že podstatnější pro režisérku Marii Brtkovou Trunečkovou bylo obsadit do role Cory pianistku, než herečku, která má větší předpoklady se s náročnou postavou herecky vyrovnat. Ale obávám se, že mnohem více při inscenování této hry musí jít o budování vztahů, než o praktické drobnosti (hudbu lze zajistit přeci i jinými způsoby!).

 

Ústřední situace focení aktů působí, jakoby byla pro režisérku hlavním cílem hry, ale není tomu tak, tato situace je jen efektním prostředkem pro vývoj hry, v zásadě ale samozřejmě zlomovým prvkem. A nutno říci, že byla zahrána herecky velmi poctivě, ba přímo dobře. Při této situaci herečky hrají s radostí a vervou a situaci herecky ovládají. Ale s podobně silným nasměrováním energie by se měly věnovat i úvodu inscenace, kdy se nám postavy teprve představují a divák zjišťuje, kdo je kdo a rovněž kde se postavy nacházejí, teprve se mu nastavují konvence fungování zobrazovaného ženského (a) dobročinného spolku. Podobně výrazněji by bylo třeba řešit i druhou polovinu hry, kdy se z obyčejných žen mohou stát celebrity, kariéru mají „našlápnutou“, ale vzdávají se jí, neboť cesta modelek je pro ně za vlastní morální hranicí, především pak mají problém s výdělečnou reklamní činností. Má to logiku – vždyť už amatérské focení tzv. na koleně s fotografem z vrátnice je pro ně silným zážitkem a tou hranicí, kterou schopné překročit jsou. Dále dokáže jít již jen strůjkyně nápadu Chris, chce být výjimečná, ale také se pokorně vrací do spolku – situace návratu je ve hře silnou, v inscenaci bohužel návrat Chris projde téměř bez povšimnutí.

 

Focení aktů je efektní, ale zároveň je velkým inscenačním problémem – jak ho na jevišti ztvárnit tak, aby i divák skutečně mohl vnímat, že vzniká kalendář, který je výjimečný! Jak to zařídit scénicky, aby to tak do hlediště působilo, aby to bylo životně pravděpodobné? Zásadní to je velmi, neboť ženský spolek je po vytisknutí kalendáře zván na tiskou konferenci, zajímají se o něj světová média a hlavně zisk z kalendáře je tak obrovský, že předčí veškerá očekávání, když vystačí namísto koupě jedné pohovky na vystavění celého nového křídla onkologického oddělení nemocnice (zde je nutno soubor pochválit, že na motiv umírajícího Johna – manžela Annie – příliš „netlačí“ a nezneužívá  jej až k citovému vydírání, což by se někomu nabízelo). Tento inscenační oříšek bohužel režijně-scénograficko-herecký tým DS Krakonoše nerozlousknul (ale zde se musí recenzent přiznat, že o žádném vhodném řešení neví a nikdy ho neviděl, i o jeho existenci trochu pochybuje). 

 

Divácká obliba hry především u ženského publika je zaručená tím, že konvenčních žen žijících obyčejným životem – jako členky spolku – je většina. Toto publikum se tedy může snadno s postavami hry ztotožnit. Navíc ženy na jevišti dodávají ženám v publiku odvahu, aby jen neseděly a nezůstávaly služkami v domácnosti, ale zkusily dokázat něco víc... Zároveň si hru může oblíbit i ta část ženského publika, která si již dávno před zhlédnutím této hry říká emancipovaná, tedy již odvahu má a chápe, jak náročná někdy cesta k ní může být. Ano, autor našel v realitě nedávné současnosti nosné a podstatné téma, které může rezonovat i dnes – a našel ho dnes i DS Krakonoš, když na malém městě hraje o postavách z malého města (a v dané konvenci) mimo jiné o spolkové činnosti a může se tak bavit i sám sebou, vlastním chováním. Pokud je toto mimo jiné jedním z cílů souboru, vidím to jako skvělou možnost sebereflexe.