Zahajovací večer 49. Krakonošova divadelního podzimu patřil hostitelskému souboru; divadelní soubor Krakonoš uvedl opus Bedřich Smetana: The Greatest Hits, komický muzikál pro činoherce, z autorské dílny dramatika a dramaturga Jiřího Janků a režiséra Petra Svojtky, původně napsaný pro kladenský profesionální soubor v roce 2004 a pro velký úspěch znovu uvedený v roce 2012 v Městských divadlech pražských. Text nabízí vtipný a zároveň divadelně nosný koncept: příběh o činoherním souboru, který chtěl sice uvést Hamleta, ale z finančních důvodů studuje extrakt z Bedřicha Smetany, tedy průřez osmi a půl operami nejnárodnějšího z českých skladatelů pro japonského zájemce-sponzora, představuje vynikající příležitost pro inteligentní zábavu, a to hned v několika ohledech. Jednak se jedná o parodii „na třetí“ - 1. paroduje se, jak to chodí v divadle - typizace jednotlivých funkcí od režiséra a dramaturgyni, přes choreografku a odborníka na šermy po jednotlivé herecké typy i modelové situace nastávající prakticky při každém zkoušení; 2. paroduje se samotná látka, tedy Smetanovy opery, z jejichž libret je skutečně vytvořen „logický příběh“ a z jednotlivých árií bez ladu a skladu vybráno „the best of Smetana“; 3. a průnikem těchto dvou řečených vzniká parodie na důvody i způsob, proč a jak se rodí „dílo“ – nebo Dílo?  Za druhé, a to je ještě důležitější, autoři osvědčují vynikající detailní znalosti o tom, o čem píší, ať už jde o Smetanu nebo o divadlo, a dokáží se na to podívat s nadhledem – a zároveň s respektem, byť značně neuctivým.

 

Je nesporné, že Vysočtí si svou látku vybrali dobře. Členové souboru jsou hraví, zpěvní a se smyslem pro jevištní humor a komediálnost v tom nejlepším slova smyslu. Marie Brtková Trunečková již dávno dokázala, že má smysl a cit pro hudební žánr – vzpomeňme jejího Limonádového Joa, Mamzelle Nitouche nebo Malované na skle, abych jmenovala jen ty inscenace, jež jsou ve Smetanovi zmíněny – a zjevně si do týmu umí zvolit spolupracovníky. Choreografie Evy Ornstové jsou přesně na hranici mezi „seriózními“ a „blbě akčními“ pohybovými kreacemi v současných muzikálových produkcích, šermířské scény vedené Miroslavem Manhartem jsou dobře vystavěné a roztomilé ve své blbosti (mušketýři o žních? husitská šarvátka na okolečkovaných stolech v hospodě? Proč ne – alespoň v této produkci…). Hudební aranžmá jsou vynikající – panu Petru Tomešovi patří opravdu velký dík za to, jak si poradil nejen s Bigbítovou kapelou Káji Bárty, také Janu Hejralovi a Adamu Bartoňovi za hudební a pěvecké nastudování. Zvláštní pozornost zasluhuje důsledná režijně scénografická práce (autory scény jsou Vladimír Brtek a Josef Hejral); scéna je ve svém minimalismu přesná a prostor dynamicky využit (např. v práci s hloubkou jeviště – od výstupů úvodních, jež probíhají výhradně na forbíně, po otevření zadního plánu pro kapelu a operní árie a využití prostoru pod jevištěm pro režiséra). 

 

Ocenění zaslouží i kostýmy Ivany Růžičkové, byť zdánlivě „jen“ posbírané v předchozích hudebních komediích vysockého souboru. Apropos, vysocký soubor patří mezi ty nečetné, které mají velký smysl pro ansámblové herectví, a v tomto případě se jim to velmi osvědčilo; je schopen vespolného jednání a velmi dobře na sebe slyší (příznačné slovo u této inscenace). Přesto dovolte zmínit pár výjimečných výkonů; nekorunovaným králem činoherní (nikdo nedokáže tak krásně uplacírovat fór), ale i hudební části je Josef Hejral (duet Znám jednu dívku s Janem Vaverkou je jedním z vrcholů inscenace); hereckou mnohostrannost včetně pěveckých schopností osvědčuje Jana Vodseďálková jako Janinka-Libuše; přesné místo tentokrát nalezlo robustní herectví Roberta Nesvadby (jeho Stařenka je prototypem všech babiček!); pro mne osobně se stal největším překvapením výkon Karla Bárty ml., který konečně zúročil léta na vysockém jevišti a podal vynikající herecký výkon v roli Dalibora. Ráda bych jmenovala všechny, ale redaktoři Větrníku odmítli rozšířit jeho obsah… (smajlík, který se údajně nedá udělat).

 

Přestože jsem prozatím psala v superlativech, nemohu nezmínit problémy, které s sebou inscenace nese – a které vyplývají nejspíše z nedůsledného využití možností, které zvolený materiál, tedy scénář Bedřich Smetana: The Greatest Hits, nabízí. V úvodu jsem zmiňovala, že se jedná o divadelně nosný koncept – důraz je na slově „koncept“. Autoři totiž předpokládají, že soubor, který si tento materiál zvolí, ho nevezme tzv. „doslova“, využije jeho otevřenosti a vytvoří si z něj materiál „na tělo“. Je evidentní, že Vysočtí v čele s režisérkou se velmi dobře cítí v onom přehrávání smetanovského „bestofka“ (snad to souvisí s tím, že mají konkrétní a srozumitelné herecké úkoly), ale jsou rozpačití v jeho rámci, tedy v interpretaci divadelního souboru, který jej hraje. Evidentně nebyla zodpovězena otázka, zdali se jedná o soubor profesionální nebo amatérský, nebyly invenčně a konkrétně zobrazeny vztahy mezi jednotlivými profesemi i jednotlivými hereckými typy; kdyby si Vysočtí vzali zvolený text takříkajíc „více osobně“, šli do něj více za sebe (ne jen v pojmenování postav podle herce/herečky a letmé zmínky o kostýmech z byvších inscenací), mohla by být výborná komedie ještě o kus bohatší. Totéž platí o kapele, jež po vynikajícím vstupním obraze (baskytaristka ala Libuše s vlajícími vlasy) vlastně rovněž není důsledně představena a s její úlohou v komedii není zřetelně zacházeno. 

 

Přesto jsme byli svědky výjimečného počinu; bouřlivý potlesk na konci je jedním z důkazů. A mimochodem – nikdy by mě nenapadlo, jak ošklivou naléhavost vykáže obraz, který v roce 2004 byl pouhým vtipem: panda mávající českou vlajkou, doprovázená patetickým zpěvem Český národ neskoná…