Včerejší pozdní odpoledne a večer pátého dne Krakonošova divadelního podzimu patřil inscenaci Ženy v ringu aneb vše o ženách v provedení Divadla Stodola z Jiříkovic. Hra  úspěšného chorvatského autora Miro Gavrana z roku 2000 není českým divadelním jevištím neznámá, neboť ji v nedávné minulosti do svého repertoáru zařadily jak soubory profesionální (Městské divadlo Kladno, Divadlo A. Dvořáka Příbram, Studio Dva), tak amatérské (Budějovický divadelní soubor J. K. Tyla atd.).

 

Hra samotná je složena z pěti mikropříběhů o ženách a právě ženy, jakožto představitelky dnes již silnějšího pohlaví, jsou také jejich hlavním tématem. V hlavní roli tak vystupují dcery i matky, manželky i milenky, ženy od tří do devadesáti tří let. Zkrátka ženy a život. Specifikem této divadelní látky je skutečnost, že je napsaná tak, aby všech patnáct ženských postav nejrůznějšího věku i charakteru ztvárnila pouhá trojice hereček, což učinilo z inscenování této hry sice nelehkou, ale jistě lákavou výzvu jak pro herečky, tak režiséry.

 

Na začátku práce na inscenaci tak před režisérem Ondřejem Buchtou a celým tvůrčím  týmem stály tři stěžejní úkoly, tedy: jakými prostředky důsledně odlišit pět různých charakterů (či typů) postav ztvárněných každou z hereček, dále jakým principem vyřešit neustálé proměny kostýmů a rovněž časté změny prostřední, kde se děj odehrává (ony mikropříběhy totiž nejsou vyprávěny postupně, ale pomocí montáže zároveň), zkrátka aby inscenace neztrácela tempo neustálými převleky a přestavbami, a do třetice, podle jakého klíče se budou diváci v postavách orientovat, neboť z důvodu zmiňované montáže je divákovi během prvních patnácti minut představeno všech patnáct postav. A to jsou jenom postavy jednající, protože je zde dalších minimálně deset postav, o kterých se mluví.

 

A po zhlédnutí inscenace jiříkovických divadelníků jsem já osobně toho názoru, že si s těmito nelehkými úkoly poradili více než dobře. Klíčovým pozitivním faktorem v uchopení jevištního tvaru bylo přejmenování hry na Ženy v ringu aneb Vše o ženách (původní Gavranova hra se jmenuje pouze Vše o ženách), se kterým jde ruku v ruce ústřední interpretace, která chápe hlavní hrdinky jakožto ženy ve všech svých podobách bojující, ať již mezi sebou, či uvnitř sebe, se sebou samotnými. S tím vhodně koresponduje řešení scény jako boxerského ringu o třech rozích, míst, kam si herečky chodí převléct kostým či nasadit paruku, místa, kam si boxer chodí v průběhu zápasu odpočinout a načerpat síly. Místo klasického kukátkového řešení jeviště a hlediště se hraje na arénu, diváci tak sedí ze všech tří stran, zkrátka jako při zápase. A stejně tak, každý začátek i konec obrazu uvede boxerský gong. V hlavní roli „zápasu“ o kvalitu představení jsou herečky Klára Havránková, Eva Židlíková a Šárka Nezhybová. První má vlasy rudé, druhá blond, třetí je bruneta. Všechny tyto tři herečky podávají výrazně nadstandadní výkony, chvíli jsou živelné, živočišné, jindy něžné, autentické, v jiných částech příběhů zase zábavné ve výrazných stylizacích. A ve všech podobách překypují ženskostí akcelerovanou již od počátku blízkým kontaktem s publikem, v tomto případě s jeho mužskou částí. Kvůli výraznějšímu odlišení postav používají různou míru stylizace, od civilní, realistické polohy (scény matky a rozhádaných dcer), až po výrazně pohybově i verbálně stylizované (scény holčičkek či vilných stařen). Tato stylizační mnohost není obvyklá, domnívám se ale, že konkrétně tento jevištní tvar ji unese, navíc podporuje jakousi optickou bohatost nejrůznějších typů ženských hrdinek. Hledat pomocný klíč k lepší divácké orientaci ve velkém množství postav nebyl třeba, tyto tři herečky to zkrátka uhrály. Nápomocny jim byly funkční kostýmy a praktická scéna. Vše bylo po ruce, změny kostýmu probíhaly přímo před zraky diváků. Z hlediska orientace diváků v příbězích dobře sloužily také hudební předěly, které uvozovaly konkrétní mikropříběh. Mezi zřejmá pozitiva počítám režijně dobře zvládnutý jevištní pohyb po arénovém jevišti, kterému pomáhaly například židle na kolečkách, díky kterým se mohly herečky otáčet do všech stran publika.

 

Nyní k věcem, na kterých by se mohlo ještě zapracovat. Za ty považuji celkově slabší pointy na konci obrazů. Úder gongu oznamující konec obrazu přicházel hned po poslední replice, ale domnívám se, že tečkou je ve většině případů až důsledné mimoslovní okomentování poslední promluvy. Větším problémem je jistě nevypointování celkových příběhových linek (jedinou důsledně ukončenou je linka rozhádaných sester). I v některých jevištních situacích by se mohlo jednat přesněji a plastičtěji, doporučoval bych rovněž jisté umírnění ve stylizacích holčiček a babiček, kterou jsem sice přijal, ale dá se považovat za hraniční. Přes zmíněná negativa ale považuji inscenaci Divadla Stodola za velmi zdařilou.

  

Je ale nutné dodat, že diskuze nad touto inscenací poprvé neproběhla ve shodě napříč porotou. Snad se na mě za to nebudou kolegové zlobit, když napíšu, že došlo k jakémusi generačnímu střetu. Pozitivní přijetí inscenace se mnou sdílela ještě Hana Marvanová a potažmo i Petr Kolínský, zkušenější kolegové byli k inscenaci mnohem rezervovanější. Vytýkali ji zmíněnou rozrůzněnost herecké stylizace a rovněž nedostatečnou uvěřitelnost v jednotlivých hereckých situacích. Kritizována byla celková kvalita zvolené látky a zejména její, podle kolegů, jednoznačně negativní pohled na ženy jako takové. Relativizovaná také byla platnost výkladu textu jako žen bojujích.

 

A tak se to někdy stane a vlastně je to dobře. Těším se na zítřejší diskuzi, která bude možná živější, než kdejaké boxerské utkání. Já osobně jsem se na představení, kromě zmíněných pozitiv, také mnohokrát ze srdce zasmál a i za to souboru velký dík!