Naši furianti Ladislava Stroupežnického jsou bezesporu komedií starou víc jak 130 let, která se však hraje a bude hrát ještě možná i za další stovku let. Je tomu tak proto, že autor geniálně vystihl poměry české vesnice, a to nejen její, že dokázal s humorem ukázat na lidské vlastnosti, jako jsou například nafoukanost, namyšlenost, nevzdělanost, samolibost, škodolibost, prostě furianství, které se může projevovat v touze dělat samé dobré skutky nebo naopak vychloubáním za účelem pokořit soupeře. A to bude aktuální vždycky.

 

Soubor, respektive jeho dramaturg, režisér, scénograf, hudební skladatel Vlastimil Peška uchopil tento klasický text, smysluplně ho upravil pro potřeby herců a zpěváků souboru, a nazkoušel s nimi velmi kreativní představení, ženoucí se v dyna-mickém tempu od gagu k dalšímu gagu. Vynikající scénografie (takový český malý rybníček, ve kterém si vyřizujeme účty, podléhání módním trendům). Báječné písně parodující opět muzikál, vlesdoprdelkovství k jiným národům. Prostě formálně naprosto typické ořechovské představení, živé, plné nápadů, oslovující kdejakého diváka, protože ten se baví a je mu s herci na jevišti dobře. A tady bych mohl skončit a víc už nic nenapsat.  Je to prostě báječná inscenace, která má vysokou divadelní kvalitou.

 

Ale zkusme se na tuto inscenaci, aniž bych chtěl popírat její evidentní kvalitu, podívat trochu z jiného úhlu pohledu.  Teď odpusťte maličko teorie. Naši furianti jsou hrou s velmi jasným a přehledným příběhem, který se odvíjí ze vzájemného jednání různých lidských charakterů – aktérů (postav) tohoto příběhu. A tato jednání zpětně tematizují samotný příběh. V tomto konkrétním případě je to komický pohled na furianství. A tady si kladu otázku, je pro každého z diváků příběh o volbě ponocného přehledný? Rozumí mu i po ideové stránce? Pro mě byl, ale já znám velmi dobře samotnou předlohu. Bavím se gagy, někdy až drastickou zkratkou ve výstavbě příběhu, ale je tomu tak obecně u každého? Není ten vodopád gagů tak prudký, že zanikají dějová fakta (motivace) pro samotné jednání postav.  A to zvláště s přibývajícím časem? Jakoby to, co nám stačilo na začátku a čím jsme se skvostně bavili (fóry přes rybníček, plavání, potápění, trhání peří, zajíc na kolečkách, rozjívené Fialovy děti, Petra Dubská s holí atd.), s postupu-jícím příběhem pro samotné poslání hry již bylo málo. Najednou podvědomě toužíme, aby nám další a další dramatické situace hry odhalily z příběhu více, (nevolám po psychologii) než jen snový gag. Prostě autor Stroupežnický se snaží prosadit, ale aktéři mu to moc nedovolují. Přichází únava v hledišti, tvůrci nepřinášejí potřebnou novou hodnotu. Ale stále makají na víc než sto procent. I za to velký dík, Ořechovští.