Veselohra Mistr ostrého meče má zajímavý osud. Napsal ji v roce 1940 pardubický advokát, novinář, spisovatel, dramatik, ale především představitel silné prvorepublikové pardubické ochotnické generace Karel Rudolf Krpata k oslavám 600 let od založení města Pardubic. Zde také měla svou premiéru na ochotnických prknech a záhy se objevila i na jevišti pražského Divadla na Vinohradech. Autor za ni obdržel několik cen a dostalo se jí poměrně značného ohlasu. Čtyři roky po premiéře se dočkala filmového zpracování pod názvem Počestné paní pardubické (filmový scénář Karel Steklý, režie Martin Frič). A především díky skvělým hereckým výkonům (v hlavních rolích František Smolík a Jiřina Štěpničková, dále pak např. Ferenc Futurista, Jindřich Plachta, Jaroslav Marvan, Zita Kabátová či František Filipovský) se s tímto filmem můžeme čas od času setkat na televizní obrazovce v cyklu Filmy pro pamětníky. V roce 1995 pů-vodní předlohu i  filmový scénář upravil Gustav Skála a pod názvem Mistr ostrého meče ji uvedl ve svém tehdejším domovském Východočeském divadle Pardubice. A právě tato úprava se stala výchozím bodem inscenace Divadelního souboru Bratří Mrštíků Boleradice, který nám na vysockých prknech připravil v minu-losti nejeden divadelní zážitek.

 

A nutno říci, že volba to byla v zásadě správná, a to především proto, že souboru v čele s reži-sérkou Ivou Kahounovou se podařilo poměrně přehledně jevištně převyprávět základní uzlové body příběhu – byť je tento značně jednoduchý a z dnešního pohledu místy až naivní.  Závistivé „počestné“ paničky, láska dvou mladých lidí, úkladní podvodníci a poctivý městský kat Jiří, který se touží stát řádným občanem a kterému se za pomoci své ženy Roziny podaří odhalit nepravosti a viníky, dát dohromady zamilovanou dvojici a nakonec se jemu i Rozině dostane řádného uznání a důstojného postavení ve městě. Volba zmíněné látky byla dle mého názoru správná i proto, že je v silách současného boleradického souboru takovýto titul zvládnout, zvláště když jsme byli svědky typově dobře obsazených rolí. Jsem přesvědčen, že v takovémto případě je důležité nejen, že se příběh vypráví, ale také (ne-li důležitější) jakým způsobem se vypráví, zvlášť ve složce herecké. A tady vidím značné problémy. Není totiž patrný ústřední princip, chcete-li jednotící klíč, podle kterého by použité herecké výrazové prostředky vytvořily dohromady sladěný „orchestr“, jenž hraje celistvou skladbu. Vedle takřka realistického herectví vidíme jemnou i hrubší nadsázku či výraznou charakterizaci hraničící s kari-katurou, přičemž zvolenému titulu by asi nejlépe slušela právě zmíněná jemná nadsázka, korespondující s nabízejícím se „retrostylem“, odkazujícím k datu vzniku předlohy (i té filmové). V tomto smyslu jsou asi jevištně nejpřesvědčující a nejpůsobivější výkony Zbyňka Hádera (Jiří Zelinger), Marie Sokolářové (hraběnka Terezie Eleonora), Jany Glocové (Helena Lechnerová) či Ilony Pelikánové (Rozina) a částečně také Jana Korába (purkmistr). Částečně proto, že zde nebyla zcela využita možnost nadsázky, kterou nabízí pojetí purkmistra jako člověka, který má prakticky samé kladné vlastnosti, což bychom u dnešních purkmistrů hledali jen velmi těžko. Tato nadsázka se naopak projevuje u hraběnky, kdy se při zmínce o penězích stává z na smrt nemocné staré ženy mladá laňka, nebo u kata Zelingera a jeho pomocníka Poldy, kteří se bojí krve. Na druhé straně je herecko-režijní pojetí postav Hypolita Kostíka, Kryštofa Zvůnka a Šebestyána Zlatého z naprosto jiného „soudku“, je jednostrunné a neproměnlivé a znemožňuje realizovat důležitý fakt, kdy v závěru muži své „počestné“ ženy zkrotí a vykáží je do patřičných mezí. To se zde díky tomuto pojetí nekonalo a závěrečný obraz jejich manželek s Rozinou tudíž neměl patřičnou motivační podporu.

 

Je nutné zmínit také velmi zdařilé a funkční scénické řešení, které umožňovalo bez zbytečného popisu rychlé změny prostředí a především skvělé kostýmy (scéna a kostýmy Jana Kahounová), které asi nejvíce odkazovaly k onomu „retro-stylu“ a jemné nadsázce, které by inscenaci jako celku velmi slušely. Jsem přesvědčen, že pokud by se toho podařilo dosáhnout důkladně a důsledně i ve všech ostatních inscenačních složkách (zejména režijně-herecké), byli bychom svědky velmi zdařilé inscenace. I tak bylo zřejmé, že diváci byli spokojeni a my všichni se můžeme směle těšit na další inscenační počin boleradického souboru.