Recenze

SNOOP Opatovice nad Labem - D. Wasserman

Vyhoďme ho z hnízda

Divadelní soubor Sdružení Náruživých Ochotníků Opatovic n.L. hoden svému názvu se s nemalou náruživostí chopil látky, která zmnožuje škálu jeho velice barvitého repertoáru posledních let. Inscenoval dramatizaci slavného románu Kena Keseyho, amerického spisovatele, příznivce beat generation a hnutí hippies.

Soubor pro svou inscenaci zvolil dramatizaci Dala Wassermana v překladu Luďka Kárla. Režisérka Věra Pečenková nalezla v souboru odpovídající typové obsazení a svou inscenací převyprávěla základní příběh hry srozumitelně tak, že jím bezesporu zaujala publikum. A nejen to. Zcela viditelně podtrhla, zejména v dialogu McMurphyho a Náčelníka Bromdena, i myšlenkové poselství románu o nutnosti vzepřít se "kombajnu" - bezohledné mašinérii umrtvující vše, co stojí v cestě jejímu zájmu a prospěchu.

Byli jsme svědky několika zdařilých hereckých výkonů, především Aleše Dvořáka v razantním uchopení role McMurphyho a Jana Breznaye coby Billyho Bibbita. Režie jde především po sdělení příběhu a hlavní myšlenky, a to způsobem hutným a přímočarým, což - včetně krácení textu - umožňuje souboru realizovat se ctí velice náročný inscenační úkol v rámci možností vzhledem k technické vybavenosti souboru.

Otázkou zůstává, zda tato hutnost a přímočarost umožňuje tlumočit divákovi zvolenou předlohu v její bohatosti a niternosti. Odpověď je nasnadě. Nikoliv. Zvolený způsob vede k tomu, že se namnoze upozaďuje proces vývoje vztahů mezi dramatickými postavami a převažuje zprostředkování výsledku tohoto procesu. Začíná to již v samotné expozici jednotlivých postav hry. Předloha skýtá nezměrný reservoár k tomu, abychom se o jednotlivých postavách dozvěděli daleko více. Inscenace nám však začasté ukazuje postavy pouze v jejich základních rysech, to je opět pouze ve výsledku. Nejzřetelnější je to u vrchní sestry Ratchedové, kterou ztvárnila režisérka souboru (původně měla tuto roli jiná herečka), ale také např. u Daleho Hardinga, kterého hraje Libor Mošner. Tu více či méně se to ale týká téměř všech postav hry. Je to škoda, neboť navzdory předloze se v inscenaci prosazuje jednostrunnost namísto barvitosti a proměnlivosti v toku událostí příběhu. S tím souvisí i absence důslednějšího uplatnění principu kontrastu, který

je živnou půdou předlohy. Otázkou k řešení jsou místa vnitřního hlasu (promluv) Náčelníka Bromdena, tj. především použití nahrávky a nástupu herce do těchto sekvencí, a to včetně svícení. Ostatně svícení samo o sobě je nemalým problémem opatovické inscenace.

Soubor má v domácím prostředí daleko menší hrací prostor. Přenos inscenace na větší jeviště mu dělá zjevně potíže. Chybí schopnost (možná čas) adaptovat se do většího prostoru tak, aby byl účelně využitý. Nevyřešena zůstala scéna v obraze elektrošoku.

Přes zde zaznamenané otázky a připomínky je třeba vzdát souboru hold za odvahu, s jakou se pustil do tak těžkého úkolu, jakým je jevištní adaptace románu, nota bene proslaveného filmem Miloše Formana. S obdivem jsem přihlížel zaujetí s jakým se herci s touto látkou poprali. A ta náruživost je nedocenitelná.