Malované na skle, Ochotnický spolek T. J. Sokol,Pyšely

Pyšelský soubor přivezl inscenaci podle Brylla - Gärtnerové - Nohavici Malované na skle. Kompozice večera vzdáleně připomíná inscenace E.F.Buriana: je tu náčrt vyprávěného příběhu (příběh zbojníka od kolébky do smrti) v řadě kapitol sdělovaný převážně lyrickým materiálem. Text inscenace je zkrácený z původně dramatické předlohy a to tak, že jsou vybrány téměř výhradně hudební partie. To je také zřetelně silná stránka ansámblu jak v pěvecké, tak v jeho instrumentální části. Soubor projevil výrazný smysl pro hudební rytmus a rytmický projev.

V hereckém projevu, kde ostatně upravená předloha dává minimálně příležitosti, se chování interpretů omezilo na obecně pohybovou škálu připomínající akce operního sboru. Těch něco málo rekvizit na jevišti neumožnilo hereckou akci výrazněji rozvinout. Skutečný dialog byl vlastně jen v závěrečném sporu mezi andělem a čertem.

Přesto se v tomto hudebně-lyrickém obrazu objevily některé výrazné postavy. Především smrt (M. Linhartová), která svojí podobou a některými výraznými akcemi vytvořila pendant lidových postav smrti. Citlivou akci předvedl Janík (T.Chmátal) a výrazně si vedl Ďábel (T. Bartáček). Z kolektivní akce na jevišti je třeba vyzvednout ještě oba vypravěče (J.Linhart a P.Pilát).

Hraje se na jevišti, jehož scénický půdorys umožňuje proměňovat pohybem scénický obraz. Jistou obtíž dělá divákovi fakt, že plynulá linie zbojnického života, jakkoli jen v náznacích, ztrácí v inscenaci průběžnost a rozpadá se na uzavřené kapitoly. Navíc jsou tyto kapitoly zřetelně stavěny na vyvrcholení do potlesku. To přibližuje představení poněkud estrádnímu projevu.

Je tu nepochybně jisté přihlášení k folklóru, ale jeho stylizace nebo formulace je velmi nezřetelná. Elán souboru a temperamentní projev celého představení na jedné straně a na druhé vítaný hudební žánr přesto zajistily inscenaci na vysockém jevišti úspěch u spokojeného publika.