Krvavý román - DS J.J.Kolár při TJ Sokol Poniklá

Dle knihy Josefa Váchala upravil Ladislav Horáček.

V první řadě je třeba si položit otázku, kdo je ve větší míře autorem textu Krvavého románu. Je to Váchal nebo Horáček? Josef Váchal (1884-1969) byl samorostlý a všestranný umělec - grafik, spisovatel, tiskař. V roce 1924, kdy vyšel surrealistický manifest, napsal Krvavý román, který také nese řadu surrealistických rysů. On však nikdy k žádné skupině nepatřil. V Krvavém románu se vyznává k pokleslému literárnímu braku, ale tím jak zpracovává fantasmagorii sebraných příběhů a neuvěřitelně je proplétá, odhaluje jejich půvabnou komičnost. Současně - zejména v postavě vydavatele Paseky - začleňuje vlastní, autobiografický příběh, ale zpracovává ho se stejným typem až dadaistického humoru. Díky tomu, že Paseka nemá na tiskařský papír, uzavře absurdní propletenec příběhu v jednom odstavci. Ladislav Horáček, náš současník, zpracoval Krvavý román do dramatického tvaru velice razantně. Nejedná se o autora, který by se s Váchalovým dílem setkal poprvé. Krvavý román pod jeho vedením otevřel v roce 1990 činnost nakladatelství Paseka.

Teď ke hře. V krátkém úvodu se Horáčkovi podařilo nastínit hlavní tón Váchalovy teoretické obhajoby krváku. Ve vlastním sledu příběhu postihl humor pokleslé literatury a v dopsaných písňových textech jej ještě umocnil. Jednoho půvabu ovšem dramatizaci zbavil. A tím je až dadaistické pokračování a proplétání jednotlivých příběhů, krkolomnost a nepravděpodobnost děje (hlavní roli zde hraje náhoda). Myslím, že humor Váchalova díla by více vynikl, kdyby rozehraných příběhů bylo méně a byly rozvedenější ve svých dějových liniích. Také zakončení příběhů rychlým dovyprávěním s odůvodněním, že už není na papír, je myslím vtipnější, než scéna vyvraždění děvek. (Ostatně v románu se ukáže, že to byl stejně jenom sen.)

Režisér Pavel Plichta vytvořil dynamické představení ve kterém naštěstí není moc prostoru na přemýšlení o kauzalitě a souvztažnosti příběhu. Jeho hlavním cílem bylo okouzlit diváky půvabem nesmyslu. Šel cestou maximálního zdivadelnění jednotlivých scén. Vděčné jsou písničky zpívané na známé melodie v širokém žánrovém spektru. Notoricky známé melodie mají ve spojení s dadaistickým textem zvláštní kouzlo. Do řady scén zapojuje i postavy, které nemají s dramatickou situací nic společného (čarodějnice Háta, lesní havěť) a posiluje tak absurdnost jednotlivých scén.

V práci s hercem měl šťastnou ruku tam, kde se nadsázka spojuje s hodnocením postavy a volbou konkrétních, promyšlených gest (Jarda Urík a Tomáš Hájek) působivé jsou také postavy Jiřího Řehořka, který všechny své postavy hraje se suverenitou a komediální vervou. Bohužel nevyšla na sto procent důležitá postava Vypravěče v podání Václava Hájka. Předností jeho výkonu je permanentní soustředění na jevištní dění, negativem je ne vždy přesvědčivý přednes a málo pregnantní artikulace.

Přestože u ostatních postav někdy schází výraznější kresba postavy (nebo postav), nebo se uchylují k přehrávání, jednotícím prvkem je evidentní chuť zahrát si v kolektivu zajímavé divadlo. To platí i o zpěvu. Vzhledem k tomu, že se inscenace jmenuje Krvavý román, mohlo být krve jako komediálního prvku použito daleko více (proud modré krve u podříznutého Komisaře to jenom dosvědčuje).

K pozitivům inscenace patří rozhodně výrazný komediální závěr, kdy se do obecenstva vylije kýbl divadelní krve. K plynulému průběhu představení přispěla i znamenitá variabilní výprava, k pozitivnímu estetickému vyznění výtečné kostýmy.