Felix Mitterer - Návštěvní doba - DS Na Štaci Němčice nad Hanou

Felix Mitterer, současný rakouský autor (nar. 1948), není českému divákovi neznámý. Právě Návštěvní doba (Návštěvní hodiny), už prošla mnohými českými jevišti, včetně komorního prostoru Národního divadla (Divadlo Kolowrat). Narozdíl od svých o něco mladších krajanů, Bernhardta, Jelinekové či Schwaba, kteří se cool a tedy velmi drsně potýkají s traumaty civilizace, má Mitterer k tragice lidských osudů podstatně vřelejší vztah. Nicméně nám se stejnou naléhavostí představuje lidi, kterým se "pokazil život". Hry zmíněných autorů jsou vždy skandální, ani Mitterer se nevyhnul podobnému přijetí některých svých her. Avšak za jednu z nich, Zpověď (o faráři pedofilovi), mu naopak v roce 2004 udělili cenu za nejlepší hru roku. Přesto se již před léty s rodinou odstěhoval raději do Irska.

Návštěvní doba je rafinovaně utkána z dialogů lidí, kteří nemají moc času na to, aby mohli vyřešit své vztahy. Sám jsem si našel i některá sociálně-politická rakouská traumata zakotvená v nacismu, buranské sebestřednosti, v konzervatismu, ale to už je jaksi navíc... V první aktovce manžel na návštěvách v nemocnici u umírající ženy pozdě pochopí, čím mu v životě byla. V aktovce druhé postupně s Mittererem odhalujeme, co je pravou příčinou rodinné tragédie, ve třetí, v brilantní pavučině dialogů Starce a Dcery, nahlédneme tragédii otce, který "přišel o rozum" ztrátou toho nejcennějšího - osobní svobody spojené s přírodou a životem předků, ztrátou svého statusu, ztrátou identity, jak příznačně slyšíme v metafoře monologu nad letokruhy.

Pro inscenátory úkol nesnadný. Mittererova Návštěvní doba vyžaduje samozřejmě nejen smysl pro dramatické situace, aby "šlapaly". Vyžaduje především citlivost k postavám, jejím osudům, k příčinám a následkům jejich konání (které se již stalo a je třeba se s ním vyrovnat). Nejlépe se herecky dařilo Zdence Gregorové v roli Vražedkyně - byla věrohodná, pravdivá, její jednání vycházelo z vnitřního přesvědčení, z nutnosti jednat! Tato prostřední aktovka měla i zdařileji vybudovanou základní situaci. Také postavy Starce a Dcery v třetí aktovce nepostrádaly v jistých okamžicích určitou míru pravdivosti.

Škoda že se režisér nevěnoval vnitřnímu životu postav se stejnou vehemencí, s níž vytvářel "rámce" hry, divadelně určitě poučené, ale jaksi zbytečné. V závěru hry dokonale prozradily bezradnost nápadu s postavou Osudu, který divákům začal překážet už v mezihře první. Osud povětšině "posunčinou" vysvětloval věci divákům z kontextu známé, zdržoval pomalým přemísťováním rekvizit a kostýmů, zapalováním a zhášením svíček - efektními, ale zbytečnými a zdržujícími ilustracemi, podobně jako stínohrou a jakýmsi rozpočítáváním, která že aktovka přijde právě na řadu. Osud dokonce vstupoval i do jednání postav, bohužel i trochu neférově (drastické zpodobení smrti manželky v aktovce první...)

Inscenace končí písničkou zmateného starce, jehož smysly zničil "civilizační rozvoj". Škoda že režisér, byť bychom mohli mít k jeho pochopení hry mnoho výhrad, ošidil soubor o spontánnější potlesk publika, které by jistě ocenilo řadu zajímavých hereckých akcí. Místo toho jsme museli čekat, až si Osud sbalí svých pět švestek.