Simon Williams - Polib tetičku - DS Krakonoš, Vysoké nad Jizerou

Letošní reprezentaci místního divadelního spolku - s hostující Marcelou Kollertovou z Červeného Kostelce a vysockou Lucií Vodseďálkovou, která však není „krakonošačkou“, ale pouze proto, že není členkou souboru - tvořili kromě techniky pánové Pošepný a Líbal. Dnes velmi populární anglickou komedii, hranou řadou ochotnických souborů, nastudoval (jak psáno v programu) profesionál, o scénografii bylo rovněž takto postaráno. Hlavní aktér, Jiří Pošepný, si noistalgicky zavzpomínal na svou někdejší báječnou Charleyovu tetu. Lidi se bavili, řvali smíchy...

Samozřejmě - díky poměrně vtipnému textu. Simon Williams sice není Neil Simon, ale jeho text dává příležitost, a to jak hereckou, tak veskrze divadelní. O co jde: aby nebyl odhalen skutečný autor románu o nějž se zajímá bigotně feministická redakce, která odmítá autory-muže, jsou postavy hry vystaveny řešení množství problémů a nedorozumnění. Neschází břitké dialogy a vtipné glosy, a to v žánru situační frašky těžící námět z poměrně jednoduché anekdoty. Neschází témata z oblasti genderové i milostné. Jestli bývá tento žánr postaven i na břitkém slovním humoru, pak lze říci, že v případě vysocké inscenace zůstalo pouze při něm. A to navíc pouze zčásti. Situace, v níž se postavy nacházejí, jakoby nebyly, nevršily se z nutného jednání, ale pouze tím nejnutnějším přijde-odejde (a mezi tím rétorika). Přitom víme, že všichni zúčastnění jsou velmi dobří herci, že i v této inscenaci hrají s nasazením a energií. Přesto se jejich aktivita míjí s účinkem. Jakoby jim scházela výbava pro komediální nadsázku, jakoby scházela schopnost proměny, která je uvěřitelná a nikoliv strojená, která vychází z logického hodnocení vlastního postavení a ze situací, v nichž se nacházejí. Že nic nemůže být jenom jako. Proto se i zdá, že se v této inscenaci perou různorodé herecké výkony, od civilnějšího realistického (Kollertová) až po fraškovité až groteskní, a že to prostě nefunguje. A také jakoby herci dokonce nejednali spolu či proti sobě, ale jen vedle sebe (dlouhé dialogy téměř bez změny aranžmá a bez náznaku motivace k jednání). Takže - byť se publikum dobře bavilo, byť reagovalo na každý „fór“ a vtipnou narážku či bonmot (a spoustu z nich ještě herci zahlušili), na žánr situační komedie Vysočtí v tomto případě nedosáhli. Nepomohla jim v tom, bohužel, ani režie, ani scénografie.