Vlastimil Peška a J. B. Moliére - Paroháči aneb červené kalhoty - Ořechovské divadlo

Peškova herecká tlupa brázdí české ochotnické moře nějaký ten pátek a na síle a invenci ji nic neubírá. Pehalovi, Jarda Lorenz, Mirek Urban, Radka Hadačová, všichni jako za mlada (poprvé jsem je zbožňoval v polovině sedmdesátých let). I někdejší potěr z famílie Pešků a jiných už taky dospěl.... A považte, tato banda herců jede stále jako namazaný stroj - i v inscenaci nejnovější. Ani v překotném tempu se nezadrhne, dokonce se i maličko sama spolyká. Tak trochu dopadnou i půvabné písničky, které „jakoby“ s příběhem tématicky nesouvisí, ale pozornému a citlivému divákovi připraví očistnou lázeň poezie a vroucího citu - vedle banálních a triviálních příběhů podobných akčním zprávám deníků Blesk a Aha. Ó, ten náherný rap s doprovodem na bukové tyče, ó ta cikánská balada, píseň o milém dřevě, koníčku ryzovraném - zůstaly mi v uších déle než třeskutá ořechovská sranda.

Vlastík Pešek, režisér a hudební skladatel, autor scény i textu (s přispěním dvou komedií Moliérových, Lékařem proti své vůli a Pána z Prasečkova, z nichž užity jen některé motivy a zlomky replik), sám osobitý komediant, rozehrává své věrné Ořechovské v obrovské orchestraci akcí a gagů. Čerpá při tom nejen z tradice frašky, přidává i soudobé divadelní postupy, odkazuje se k lidové jarmareční hře, k morytátu, k drsné klaunské grotesce i ke zcizujícím prvkům, akcentuje soudobá politická a morální témata nabývající aktuálnosti v současném čase volebním... Na scéně výtvarně čisté, půvabné a akční.

Překotnost (v akci i v dikci) občas vede k nepřehlednosti (i ke křečovitosti) a trochu utlumuje tu dravou vysokoobrátkovou jízdu. Divák zahlcený gagy občas vnímá představení jen jako sled čísel (s hudebními intermezzy). Mnohá groteskní herecká poloha proto přestává působit – netlačí na srdíčko, spíš pouze na mozek, což je škoda. Ale to už se díváme inscenaci pod sukně. Ustrojená je přece pěkně. Co jsme tedy v souhrnu viděli, čemu se smáli a za moc pěkný výkon zatleskali? Viděli jsme barokně košatou, drsnou a na aktuální notu téměř postmoderní, folklorními intermezzy opatřenou frašku (rakvičkárnu) firmy „Ořechov, divadlo všeho druhu“, frašku občas i notně třeskutou, co jede až se práší za kočárem (někdy i k údivu přihlížejících).