DS MKZ Horšovský Týn - Georges Feydeau a Maurice Desvalliéres - Manželství na druhou aneb Barillonov

Zkušený soubor se s žánrem frašky nesetkal poprvé. Řekněme si, že tato hříčka nepatří v kontextu díla G. Feydeaua k těm nejpovedenějším, o čemž svědčí skutečnost, že je uváděna velmi zřídka. Salonní obrázek potřebuje lehkost a nadhled, stačí ctít předlohu, typologicky správně vybrat obsazení a zejména postavit situace.

Slabin předlohy si režisér Václav Kuneš byl vědom. Pokusil se dějovou kostru zpřesnit a dodat jí šťávu slovním humorem ve formě odkazů na současnost. Moc si tím nepomohl a navíc znejistil diváka, který neví, kde a kdy se kus vlastně odehrává.

Omylem soubor nazval svůj opus vaudevillem. Základním režijně hereckým stylem se však inscenace řadí spíše k divadelnímu realismu s komickými prvky ve stylu frašky. Chybí herecká souhra, která byla nahrazena paletou figurek a jejich sólových, případně dialogických výstupů. Jediná povedená scéna (začátek druhého jednání, kdy se ukáže, kdo s kým byl vlastně oddán) nestačí, zejména když se setkáme s občas nečitelným jednáním jednotlivých postav, rozptylem hereckých stylů od civilního naturalismu, až po stylizované herectví s vybočením do exprese a problémy v temporytmu. Škoda, že režiséra nepadlo prohodit role mezi starostou Planturelem (Jan Večeřa) a postavou magistrátního písaře Topeaua (Václav Šafařík). Trochu nazmar přichází energie postavy Madam Jambartové (Hana Žáková), která je sice věrná žánru, avšak zároveň vybočuje.

Hraje se na ilustrativním prostoru s fiktivními a téměř nepoužívanými dveřmi. Bohužel, stalo se trochu módou považovat za rys lidovosti pokleslé nakládání s erotikou. Najdeme to také v této inscenaci.

Když to sečteme, nezbývá než konstatovat, že tentokrát (na rozdíl od inscenace Ten, kdo utře nos z roku 2001) se to úplně nepovedlo. Věřím, že si to Václav Kuneš přebere.