Mrsťa Prsťa Junior, Kouřim - Václav Marhoul - Mazaný Filip

Česká tradice literárních a filmových parodií slavných děl či celých filmových a literárních žánrů je bohatá, z vrcholných událostí v této věci je třeba uvést alespoň muzikál Limonádový Joe jako parodii kovbojek či film Adéla ještě nevečeřela – parodii detektivek. V obou případech stál v pozadí spisovatel a scénárista Jiří Brdečka.

Mazaný Filip Václava Marhoula je v žánru divadelních a filmových parodií dalším velmi úspěšným kusem a není se co divit, že si soubor Mrsťa Prsťa z Kouřimi vybral právě tento titul pro svoji vlastní jevištní práci.

V případě slavných předchůdců však tvůrčí proces vedl od důkladné znalosti díla, a také žánru, který chceme parodovat, přičemž je třeba říci, že parodie mohou být satirickým dílem, tedy vyjádřením spíše posměšným, ale mohou být také vyjádřením kladného vztahu k parodované předloze. Zde však jde spíše o předlohu k vyjádření míry hravosti a touhy po vlastním pobavení.

Raymond Chandler, který detektiva Phila Marlowe zplodil, se stal klasikem detektivního žánru obecně vnímaného jako poněkud pokleslou část literární tvorby. Edmund Wilson, americký literární kritik známý nesmiřitelností a sžíravou ironií, se kterou reflektoval literární tvorbu, vzal na milost jediného spisovatele-detektivkáře a tím byl právě Raymond Chandler. Co oceňoval na Chandlerově díle?

Vtip, stavbu příběhů, schopnost pravdivě vykreslit atmosféru panující uvnitř společenské spodiny i smetánky. A také ironii, se kterou už Chandler ve svých detektivkách parodoval stereotypy v policejní práci či v gangsterské praxi.

Režisér, upravovatel textu a nutno říci i pedagog a vedoucí souboru Martin Drahovzal pracuje s kolektivem mladých lidí s různou mírou talentu, hereckých schopností či charizmatu, a správně vychází z faktu, že při zvoleném žánru existuje jediná deviza, která smíří publikum s nedokonalostí. Tou devizou je míra osobního zaujetí, vlastního vztahu k zobrazované postavě a hravost, tedy hraní si a pohrávání si s tématem, postavami, vývojem situací atd.

Publikum však v případě Mazaného Filipa oceňuje hlavně slavné bonmoty a reaguje převážně na slovní gagy, méně často na pointy situační. Je to způsobeno nedokonalým mluvním projevem některých aktérů, nedotažením situací, ale bohužel i přemírou volnosti, která někdy vede k přílišnému pitvoření – viz scéna v blázinci – kde očividně talentovaný představitel ředitele ústavu až příliš popouští uzdu své hravosti a přehrává.

Velmi dobře si soubor poradil se scénou respektive se scénografií. Stačí jediný stůl, navíc vzhledem ke stylu a designu velmi dobře zvolený, a jednoduchá přestavba v prázdném prostoru. Tím je dána svoboda hercům a hereckým akcím. Bohužel, tato funkční „prázdnota“ se místy objevuje i v práci režiséra s hercem, ale tam je třeba herecký prostor naplnit režijním důrazem a místy i autocenzurou.

Velmi dobře zvolená hudba umocňuje atmosféru, dobře vyplňuje přestavby a patří k žánru.

Celek je příjemnou podívanou s dodrženou mírou vkusu - snad s výjimkou postavy homosexuálního maskéra, kde je hranice vkusu poněkud překročena a míra podbízivosti je právě zde přílišná.

Z hereckých výkonů je třeba vyzdvihnout práci Lenky Auterské v postavě Broskvičky a dále mluvní projev i schopnost udržení postavy Filipa Marlowe v podání Daniela Čiháka.