Chvaletické divadlo JEN TAK - Tomáš Vůjtek - Výmlat

Chvaletičtí nejsou na KDP žádným nováčkem. Patrně  si mnozí vzpomenou na jejich loňskou inscenaci Muž sedmi sester. Ta se podobně jako letošní Výmlat vyjadřuje k naší současnosti. Ostravský dramatik, básník, dramaturg a pedagog Tomáš Vůjtek je autorem několika her. Kromě Výmlatu je to např. S nadějí a bez ní a Brenpartija, kterou hraje ostravská Komorní scéna Aréna. Sám o sobě prohlašuje, že je přemýšlivý introvert, který má rád divadlo na dotek. Hra měla na profesionálním jevišti premiéru v roce 2002 v Divadle Petra Bezruče.

Výmlat znamená podle slovníku naučného uvolňování semen kulturních rostlin údery. Jde o zachycení zdánlivě banálního dne manželů Oziho, kdysi dirigenta, dnes alkoholika, a Cyli, kdysi zpěvačky, dnes hypochondrické bytosti bez životní šťávy. Žijí na smetišti ze starých novin a vypitých lahví a vedou spolu dialog ne nepodobný dialogům v Plešaté zpěvačce. Tato žumpa každodenní ubohosti ústí do apokalyptického závěru. Jako žumpu jejich život charakterizuje syn Petr, který nikdy není doma a o němž si jeho otec není jistý, kolik je mu let a jak vypadá. Přes tyto kontury je život rodiny neuvěřitelně humorně uchopený a nabízí slovní i situační humor. Reálné situace jsou doprovázeny slovníkem, který má rozpětí od limericků (včera jsem potkal anděla, bylo to poměrně snadné, nikdo ať z toho nic nedělá, každý čas od času spadne) přes slovní komiku až po žargon. Základním dramatickým tahem je srážka reality s absurdností.

Režisér a zároveň představitel Oziho Martin Vencl si z možností jak hru uchopit, vybral komedii s absurdními prvky, v níž najdeme i dadaistické a surrealistické tóniny. Jeho záměrem bylo, aby se divák smál od počátku do konce a až bude odcházet, mrazilo ho v zádech. Je třeba říci, že se mu to v základních obrysech podařilo. Inscenace má řád včetně scénografie.

Pochválit je třeba detailní režijně herecké propracování scén jako je např. dohadování se o tom, kdo byl muž v ložnici. Slovní vyjádření, mimika, gestika, jednání tvoří celek s dramatickým tahem. Postavám Oziho a zejména Cyli (přestože oba drží svou figuru) by prospěla větší barvitost a pestřejší herecký rejstřík. Více demonstrují, než reálně jednají. To se daří, byť na menším prostoru, zejména Honzovi Burešovi v postavě Petra. Zajímavou otázkou je fakt, že všechny postavy hrají mladí lidé stejné generace, byť autor mluví o stárnoucích manželech. V této souvislosti je třeba zmínit první provedení hry amatérským divadelním souborem Ostravská pohoda, v němž působili jenom mladí a který založil sám Vůjtek. Zdá se tedy, že to není v rozporu se záměrem dramatika a že také chvaletická inscenace je ucelenou generační výpovědí.  Je na divákovi, aby si odpověděl, zda náš svět má ještě šanci.