Jaroslav Souček - Ptačí klec DS Kolár - Police nad Metuji

V programu k inscenaci hry Ptačí klec autor jevištní adaptace známého filmu Mika Nicholse Jaroslav Souček  oznamuje publiku, že hlavním tématem hry bude střet tří světů: světa pokrytecké politiky, dále svobodomyslného světa homosexuální menšiny a krutého světa médií pořádajících štvanici na všechno, co zavání jakýmkoliv skandálem, co může přinést zájem veřejnosti a tím nárůst nákladu či sledovanosti.

Aby tento dramaturgicko-režijní záměr byl naplněn, k tomu je třeba na jevišti tyto světy vytvořit v podobě, ve které mohou nastíněné téma naplnit věrohodnou jevištní akcí, slovem i pohybem, a to navíc ve zvoleném žánru, na tomto místě komedie.

Tři světy, o které zde jde, vytvářejí na jedné straně tři muži žijící v jedné domácnosti, homosexuální pár Armand (Filip Kovařík), Albert (Jiří Škop) a jejich spolubydlící, v dalším ději plnící úlohu domácího sluhy, Agador (Jiří Trnovský), dále je to rodina senátora Keelyho (Jan Antl) s manželkou Louisou (Ivana Richterová) a jejich dcera Barbara a do třetice pak zástupci médií, reportér Cyril (Ivo Hambálek) a fotograf Celsius (Václav Vídeň).

Do celku aktérů patří ještě mladý muž Val (Milan Hejnyš), který se svému homosexuálnímu otci narodil před dvaceti lety,  a Valova matka Katherine (Květa Vídeňová).

Nevyrovnanost hereckého souboru, v němž dominují představitelé homosexuální domácnosti, kteří svojí hravostí, interpretační jistotou a komediálností převyšují všechny ostatní, bohužel inscenační záměr poněkud destruuje.

Rodina senátorova je příliš nevýrazná, reportér s fotografem nejsou těmi krvelačnými mediálními šelmami, jichž by se senátor měl obávat, a tak se hra zplošťuje do podívané, které sice nelze upřít zábavnost, nicméně v programu slibovaná výpověď se nedostavuje. Ona slibovaná společensko-kritická rovina zůstává pouze v několika málo slovech, dějově či situačně nenaplněných.

Vizuální složka má svoje rezervy v kostýmech postav vytvářejících travesti show – chybí zde vysoké podpatky, boa zůstávají viset někde na zdi a hraje se s s nimi velmi málo. Ženské kostýmy jako takové sice působí komicky na plnějších mužských tělech, čímž podtrhují nadsázku, s níž je celek uchopen, nicméně zůstávají za možnostmi, které se naskýtají.

Dvojice mladých lidí, milenců Barbary a Vala, takto nositelů vzpoury proti pseudomorálce, je herecky příliš nevýrazná na to, aby sdělila svoji revoltu dostatečně věrohodně. Všichni herci se pak občas dopouštějí jistého nadbytečného psychologizování a tzv. “posunčiny“ (zejména ve scéně kolem stolu ve chvíli, kdy pravda začíná vycházet najevo), což nejen odvádí pozornost od podstatného, ale celkově škodí oné kýžené atmosféře komediální nadsázky.

Představení hry Ptačí klec v provedení DS Kolár Police nad Metují si přesto najde svého diváka, neboť nabízí jistý druh nenáročného, místy poněkud obhroublejšího humoru, hlavně však hravost v provedení shora zmíněného mužského tria a nakažlivou radost z bytí na jevišti. Do budoucna je třeba pouze dohlédnout, aby se všichni vyvarovali nabízející se přílišné vulgarity, jejíž náznaky se již začínají objevovat (např. gesto v okamžiku výzvy k protažení údů tanečníků). Zůstanou-li hranice dobrého vkusu nepřekročeny, lze tuto inscenaci označit jako dobré, nenáročné, zábavné divadlo a jako takové má jistě právo na existenci.