Torsten Buchsteiner - Hráči - Chvaletické divadlo JEN TAK, Chvaletice

Přestože Torstenovi Buchsteinerovi bylo už 47 let, na našich jevištích není příliš známý. Rodilý Hamburčan tady také vystudoval hereckou školu. Jako aktér prošel divadly v Mnichově, Hamburku, Postupimi a Berlíně. Prosadil se také jako televizní a filmový herec. Roku 1998 dokončil svou první divadelní hru Hráči a již v následujícím roce za ni dostal cenu v soutěži autorů v rostockém Volkstheatru. Roku 2000 se tady uskutečnilo scénické čtení a v následujícím roce oficiální premiéra. Napsal ještě hry Tango sólo, Padnout za Německo a Nordost. U nás měla světovou premiéru hra Tango sólo v Divadle na Vinohradech, hru Nordost nastudovalo Činoherní studio v Ústí nad Labem.

Co Buchsteinera zajímá? Především osudy lidí, kteří nejsou schopni žít plnohodnotný život. Čitelné je to zejména v Hráčích. Tradiční hodnoty jsou programově popřeny. Partnery spojuje pouze adrenalinová krutá hra s osudy druhých a když se vyskytne nebezpečí opravdového citu, stupňují se prostředky, aby hra mohla pokračovat. Buchsteiner prozrazuje, že je herec. Dialog je nepopisný, mnohé pouze naznačuje a vytváří tak prostor pro hereckou akci.

Soubor Chvaletického divadla Jen Tak prokázal značnou dramaturgickou vynalézavost. Zvolil si kvalitní inspirativní text, který navíc ještě nebyl u nás inscenován. A odvahu prokázal i režisér Ivan Loněk, protože výklad Buchsteinerova textu je nejednoznačný a řada scén je skutečným rébusem k výkladu. V zásadě se ale zhostil obtížného úkolu se ctí. Inscenace provokuje k přemýšlení, herecké výkony zaujmou. Jen by měl klást daleko větší důraz na krutost a nebezpečnost her.  Měl by stavět pregnantněji dramatické situace a zdynamičtět vyprávěcí pasáže.

Jan Jana Bureše by se měl více bránit svému citu – je to přece ten, kdo navrhne zostření pravidel. Jde ale jinak o velice kvalitní herecký výkon. U Edwarda Aleše Volšického by měla být čitelnější jeho radost ze hry a opojení sebou samým. V některých pasážích by si měl dát pozor na artikulaci. Anna Pavlíny Loňkové v sobě nese silný erotický náboj, ale posílit by se mohla pronikavost jejího spekulativního myšlení. Zajímavá je postava Marie ve ztvárnění Kristýny Vidnerová, která v sobě nese jak provokativnost, tak jiskru neuhašeného citu. Škoda, že indiferentní scénická hudba má spíše tlumící účinek. Bohužel se nepodařilo vytvořit řešení luxusních prostorů bytu a snobského klubu.