Václav Bárta - Prach a broky - Morkovští ochotníci, o.s. Morkovice

Václav Bárta je pro dnešní generaci dramatik tak trochu tajemný. Soudě podle toho, jak často byl vydáván (vydání se opakovala) a jak jsou sešitky s jeho hrami ohmatané, byl často na repertoáru divadel. Šlo ale pravděpodobně o divadla amatérská, protože inscenace profesionálních divadelníků se do divadelní historie nezapsala. Narodil se roku 1889 a většinu svých her napsal ve 30. a 40. letech. Soudě podle toho, že drtivá část jsou veselohry z vesnického prostředí, musel ho nejen znát , ale současně i mít rád.

„Myslivecká taškařice“ Prach a brodky připomíná operetní libreto – ovšem bez hudebních vstupů. Bárta si nedělal starosti s tématem. Napsal banální, naivní příběh s ostře vykreslenými postavami, které umožňují uplatnit svůj komediální potenciál ve výrazných situacích. Tam, kde byl s logikou v koncích, nastupuje náhoda tak trochu přitažená za vlasy. Morkovští ochotníci projevili značnou vynalézavost, když si na zapomenutého Václava Bártu vzpomněli. A jak je jedině možné, text nevzali vážně, ale pro obveselení sebe i diváků. Pobavili hodně odvážnými situacemi, které se záměrem autora nemají nic společného (milostné dovádění Slávky a Vrbského za dveřmi myslivny).  Problém spočívá v tom, že víceméně kolektivní režie (Přecechtěl, Škrabal a všichni ostatní) nesjednotila herecké výkony. Co je společným jmenovatelem je jejich sytá barva. Humor ale funguje především tam, kde se nadsázka spojuje s hravostí a roztomilostí (J. Brablík jako Dlabola). Herec by neměl hrát pouze základní pocit, ale proměnu nálady, měl by reagovat na svého partnera a vývoj situace. To se nejlépe daří Blažkovi a Jaškové v mladokomické dvojici. Oscilaci mezi lyrikou a komediálností se daří naplnit i Křičkovi v postavě Vrbského a P. Žákové v roli Slávky. Za úvahu stojí, jestli by Petra Žáková neměla v začátku u Slávky posílit intelektuální nadhled nad situací. U ostatních postav by se mohla zvýraznit proměna nálady podle konkrétní proměny situace. Čím ostřejší střihy, tím lépe. Do nadsázky by měl být veden i zvuk – zpěv ptáků je svou podkresovou nevýrazností spíš rušivým elementem. Ale existuje přece i troubení jelena nebo ťukání datla….

Groteskní výtvarná složka inscenace (zejména paruky) odpovídá záměru inscenátorů a pomáhá i v kresbě postav.